Můžete náš rozhovor uvést stručným pohledem na současnou hospodářskou a politickou situaci ve světě?
Situace České republiky je o stupeň tragičtějším odrazem širší situace ve světě tak, jak se ho globální kapitál pokusil uchopit a obrátit po roce 1990 ve svůj prospěch. A ukázalo se, že teorie neoliberalismu je nejen špatná, ale zhoubná, protože nové neoliberální koncepty, které mají řešit krizi, ji naopak jenom prohlubují. A oživení, kterým se nositelé této teorie bláhově uklidňují, nepřichází. Krize je totiž systémová.
Neoliberalismus je neschopen odvrátit válečný konflikt, výrobu zbraní směřuje k tomu, že by je použil jako první. Nikoli tedy pro společenský rozvoj ve světě nebo pro rozvoj ekonomiky a její nasměrování, ale jenom pro získání nových zdrojů na úkor někoho jiného. Některé státy s nejsilnější ekonomikou, ať už USA, Francie, Anglie a další, nechtějí respektovat základní principy mezinárodního práva, tj. právo každého národa na využívání svých zdrojů a vlastní politický režim.
Když se jim nějaký politický režim nehodí, prostě ho zbortí, aby se dostaly ke zdrojům národních států. Je to vidět i na jiných státech než jen na Libyi. A ono překročení mandátu RB OSN v Libyi je klasická ukázka toho, že jednání v Radě bezpečnosti je jen zástěrka k tomu, aby mohly uchopit zdroje a vytvořit si tam poslušnou vládu, která jim zdroje umožní využívat v jejich prospěch, nikoli ve prospěch občanů daného státu, který zdroje má.
Vlastně říkáte, že neoliberalismus zkrachoval. Co to znamená?
Ukazuje se, že je třeba se zabývat úplně jiným konceptem výstavby společnosti. Hodně lidí se vrací k tradicím. V arabském světě jsou to tradice náboženské. V Evropě a v moderních průmyslových zemích je to marxismus, protože je evidentní, že rozpor mezi prací a kapitálem tu existuje. Ale není možné nasazovat řešení 19. a 20. století na situaci v 21. století. Je potřeba marxismus formou dialektického materialismu analyticky využít pro posouzení současné situace a vytvořit z toho nějaký nový model.
Už slyším ty reakce na vaše slova!
Většina politických radikálně levicových a komunistických stran usiluje o to, aby měla jasno v příštím modelu socialismu 21. století. To není jen úkol KSČM, je to úkol, kterým se zabývají opravdu všechny strany. Často se veřejnosti předkládá, a pravice to ráda zdůrazňuje, že levice nemá koncept. Ale to není pravda. Ti, kteří se vydávají za levici – sociální demokraté a socialisté, kteří přijali neoliberalismus jako svoji oficiální ekonomickou teorii a rozvíjejí ji, samozřejmě koncept nemají.
A tím vlastně znehodnocují teoretickou práci radikálních levicových a komunistických stran. Distancují se od teoretické práce komunistů v celém světě, nejsou schopni využívat skutečné myšlenky solidarity, humanity a rozvoje člověka. Je to úplně evidentní. Už nejde jen o to, že sociální demokraté se schválně nezapojí do levicových frakcí tam či onde, nechtějí s nimi spolupracovat.
Oni jsou přesvědčeni, že model sociální demokracie nebo socialistických stran, jak se v Evropě vyvinuly, je hledání třetí cesty. A ten selhává právě proto, že je příliš neoliberální. To vlastně znamená, že nejsou schopni oslovit společnost a osloví ji ti, kteří odpovědí alespoň na některé otázky.
Například?
Jsou to třeba zelené strany v Evropě, nikoli v ČR – tady byly víc modré než zelené. Jsou to i občanská sdružení, která vycházejí z onoho hlavního rozporu. To je vidět na USA. Když vyhrál Barack Obama volby, lidé měli naději srovnatelnou s nadějí mnoha lidí v ČR po roce 1989. Říkali si, že se odstraní nedostatky a lidé budou aktivně pracovat na tom, aby dohromady žili lépe.
V ČR jsme se od sebe začali vzdalovat, rozpory mezi lidmi se vyostřovaly, zostřily se i sociální rozpory sociální a deziluze trvale provází českou společnost. Obamománie v USA se vyčerpala ještě rychleji, Američané najednou zjistili, že prezident není schopen účinně bojovat proti globálnímu kapitálu, proti vojenskoprůmyslovému komplexu a on, nositel Nobelovy ceny míru, je zatahován do válek, které odmítal a na jejich odmítání vlastně vyhrál volby.
Jinými slovy – ne politici, ale globální kapitál vládne světu…
Demokratické instituce jsou vlastně jen jakási fasáda na ekonomických rozhodnutích nadnárodních korporací, zejména finančních. Nerozhoduje průmyslový, ale globální finanční kapitál a jeho instituce. Jakýsi Washingtonský konsenzus už dávno neplatí.
(Vývoj řady, ne–li většiny národních států od konce 80. let byl značně ovlivňován tzv. Washingtonským konsenzem - liberální »levice« hovoří o »bibli neoliberalismu«, který vznikl jako dohoda mezi MMF, Světovou bankou a Ministerstvem financí USA s cílem definovat obecné zásady politiky, jež se měla nadále uplatňovat zejména vůči rozvojovým zemím – pozn. aut.) Směnitelnost měn je spíš otázka spekulací bank a toho, jak se přelévá kapitál z jedné země do druhé. Místo aby trhy vytvářel, devastuje je. Nevidí potřeby lidí, ale jen vlastního zisku.
A kde jsou hranice? Existuje vůbec nějaká brzda?
Brzda je právě v tom, že lidem dojde trpělivost. Globální kapitál už ani není ochoten naděje lidí naplňovat. A bankovní kapitál je tak nechutný, že je schopen zlikvidovat trh kohokoliv, jen aby vydělal na problémy, které nadělal sám sobě.
Můžete být trochu konkrétní?
Vezměme si příklad z ČR - projekt výstavby ubytovacího komplexu pro personál v Ústřední vojenské nemocnici v Praze za 440 milionů korun. Dnes jsme šest let poté, ministerstvo utratilo 217 milionů, tj. polovinu peněz, ale není ani hrábnuto…
O tom se mluví, bují tu korupce, opozice v parlamentu to bombarduje, v novinách se o tom píše, ale nakonec se nic neděje…
Protože se pravici podařilo výrazným způsobem rozdělit společnost. Jsme v etapě neexistence průmyslového proletariátu. Situace je proti 19. století úplně jiná. V minulosti podniky soustřeďovaly více lidí, bylo méně speciálních strojů, které nahrazují práci lidských rukou. Část zaměstnanosti se přesunula z primární do sekundární, terciární a kvartální sféry. Část zaměstnanců je rozdělena do malých obslužných společností, které nevidí komplex dřívější průmyslové výroby.
Toho využívá globální kapitál k tomu, aby rozdělil i jejich zájmy. A společnost není tak homogenní jako v minulosti, proto s ní také musí politické strany jinak pracovat než na počátku 20. století. A práce sestává z různých aktivit na různých úrovních. I politické strany potřebují kontakt s rozdělenými skupinami obyvatel, aby mohly lépe vyjadřovat jejich společný zájem. O to je politická práce složitější, v informační společnosti musí využívat i metody, než na jaké jsme byli zvyklí v minulosti.
Lidé už chápou, že pravice je chce vyždímat co nejvíc, ČSSD a KSČM rostou preference. Ale proč se je nedaří více aktivizovat k protestům?
Problém je v tom, že hledání minimálního společného cíle neprobíhá na rovině občanských iniciativ. A využívají se k tomu tradiční, žel, nefunkční metody. Práce politické strany musí sestávat z toho, nakolik je schopna komunikovat s občanskou veřejností, zejména s iniciativami, tj. se zájmy rozdělených skupin.
A to se KSČM daří?
Ne všude je to ve stejném stadiu. V ČR je to ještě složitější než v jiných zemích. Pokud KSČM nějaký takový krok udělala, pravice se to vždy pokusila rozbít. Šlo o projekt spolupráce v Levém bloku, či přímo mezi politickými stranami hlásícími se nalevo. U nás např. nahrazuje práci mezi lidmi tím, že použije své finanční prostředky na vytvoření politické strany na jedno použití.
A zacílí přesně do oblasti, která se lidí dotýká. Jde o téma korupce, téma ekologické, zdravotnictví a sociálního systému. A do toho nasměruje politický marketing, který opustí hned po volbách, když je schopna konstruovat vládu ve svůj prospěch. Místo toho, aby se politická strana starala o potřeby rozdělených skupin, vytváří skupiny lidí s velkou deziluzí.
Ale KSČM na to přece reagovala...
KSČM na to reagovala platformou Spojenectví Práce a Solidarity. S tím, že to vnímá jako svůj politický úkol, který má dvě hlavní části. Nepřipustit fašizaci společnosti, protože dezorientovaní lidé, kteří ztratili naděje, jsou náchylní uvěřit ve snadná krátkodobá řešení populistů. KSČM nikdy nepřistoupila na populistické kroky a trpělivě vždy vysvětlovala, bez ohledu na ztrátu určitého typu voliče, že nabízí reálné cíle.
Reálně hodnotíme stav společnosti, ekonomiky, i možnosti, které mohou situaci obrátit. Nepředkládáme líbivá hesla, ale říkáme lidem na rovinu, že to bude chtít víc práce a že je k práci potřebujeme. Platí naše heslo S lidmi pro lidi. Nabízíme jim, že za poctivou práci dostanou poctivě zaplaceno.
A umíme zorganizovat víc práce než ostatní. A nabízíme také platformu komunikace. Nabídli jsme Konferenci levicové jednoty jako místo, kde se mohou názory střetávat, a může se hledat společný způsob řešení. A nyní ve složitější situaci nabízíme i platformu spolupráce.
Kdy se podařilo zlomit určitou nechuť spolupracovat s KSČM? Činnost SPaS se začíná rozjíždět…
Trvalo to asi půl roku, teprve pomoc a schopnost zorganizovat velký počet lidí na demonstracích v květnu vedl ke zlomu uvažování o pozici KSČM mezi iniciativami. Od té doby se to vyvíjí pozitivně, Spojenectví začalo vyvíjet činnost, která má charakter hledání společného zájmu a společných názorů na řešení. Výhodou platformy je, že nikdo neztrácí svou suverenitu v rozhodování, zúčastní se akcí, které jsou v jeho zájmu.
*Jakou roli v tomto úsilí hrají odbory?
Přímou součástí SPaS je Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska, pokud jde o ČMKOS a ASO, uvědomují si význam platformy jako vážného partnera. To znamená, že i odborové organizace jsou schopny vnímat sílu občanských sdružení a jejich případných společných kroků s politickými stranami.
A proč se nedaří větší spolupráce ČSSD a KSČM?
Na hlasování ve sněmovně je vidět, že některé věci se daří dát do společného postupu KSČM a ČSSD. A pak jsou věci, na které má ČSSD odlišný názor než my. To je logické. Bariéra je v tom, že jejich přijetí neoliberálních konceptů je tak velké, že od levice podporou těchto konceptů odchází. A nemůže najít řešení, které má levice nabídnout. KSČM se k tomu nepropůjčila. Nabízí koncepty, které přinášejí řešení problémů každodenního života společnosti. Rozhodně odmítáme novodobou robotu. Jde nám o vytvoření nových pracovních míst.
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v čl. 1 říká, že každý stát má právo na vlastní režim a využívání zdrojů.
V poslední době slyšíme volání po reálné či nové demokracii. Jak se toho může KSČM zúčastnit?
KSČM se zúčastňuje reálných demokratických procesů tak, že politicky pracuje a otevřeně říká své výhrady. Jsme hrubě nespokojeni např. s informační demokracií. Řada názorů, které jasně ukazují na teoretickou i praktickou připravenost programů KSČM na řešení problémů, není zveřejňována. Veřejnoprávní média často námi poskytnuté informace neprezentují v intenzitě odpovídající minimálně našemu podílu na politickém rozhodování v ČR – měřeno volebním výsledkem.
Podle průzkumů roste popularita KSČM ve společnosti. Vláda se jí snaží znemožnit práci. Je to ze strachu před získáním většího slova ve společnosti?
Atak české pravice na KSČM má své příčiny. Jednak je to nedostatek vlastního programu, jde tedy o jeho náhražku formou antikomunismu. Není žádný důvod k zákazu naší strany. Ale protože nemají lidem co nabídnout v rámci rozvoje společnosti a rozšíření demokratických institucí, snaží se je omezit, a tím nahrazují svoji neschopnost.
Druhý důvod je strach. Opravdu se bojí, že by někdo, kdo není přímo spojen s privatizací nebo s restitucemi, s korupcí uplynulých 20 let, mohl jasně říci, že chce prověrku privatizačního procesu. A protože v českém právním řádu je, že se trestné činy související s privatizací nepromlčují 20 let, strach je obrovský.
Bojí se toho, že ti neúspěšní v privatizaci začnou mluvit o tom, jak to bylo, když se privatizoval ten či onen podnik. A tím pádem bude dost důkazů, aby ti, kteří neoprávněně a podvodem zbohatli, byli dohnání před soud.
Marie KUDRNOVSKÁ
26. 10. 2011Marie KUDRNOVSKÁ
